Okamžiky

24.04.2014, Pardubice

Čekání na něco nového, mrazení z neznáma, zároveň radost a těšení se na budoucnost… to dnes prožívají všichni uchazeči o vstup do svého nového života, nové školy s novými přáteli, které ještě neznají a neví, že to mohou být jejich přátelé na celý život… Chvíle, kdy není nic jasné… hlavou běhají různé myšlenky a věřím, že dnešní výuka devátých tříd bude jejím odrazem Mládí, krásné, neznalé, naivní a přesto sebevědomé… prožili jsme si to i my rodiče před desítkami let.. a v jejich sladkých 15ti letech také netušili, kam nás vítr zavane a co bude vlastně pak? No přeci život!!!

Naši milí spolužáci nám holkám na střední  škole před zkoušením říkali:

„neuč se, život tě naučí!“  a zavřeli nám sešity :)… v té době, ještě nikdo z nás netušil, jaká je to pravda!!! 

A tak, díky technice dnešní doby, sedím u počítače a čekám, jaká budoucnost se pro mé dítko otevře… Není mi to jedno, jen si říkám, kéž si vybere tak, aby měla z dalšího studia radost a přínos pro rozvíjení, ne potlačování, sebe sama… to ji moc přeji a držím pěsti!!

Zu.Zu.Li

16.04.2014, Pardubice

Nehoda, neštěstí, osud… jsou věci, které můžeme předvídat, můžeme jim předejít… ale co smrt?
Dnes jsme v práci jednu prožili… Ráno tu člověk je, baví se, žertuje a odpoledne… není…
Je to zvláštní prázdnota, která mě naplnila… a smutek… dušička je volná, lítá si, kde je jí dobře… a nám ostatním je smutno… i těm silným chlapům, se plní oči slzami… nikdo neví, jak se to mohlo stát, jen samé dohady, ale to je přeci jedno, nic se na této smutné skutečnosti nezmění. Každý hledá nějaké vysvětlení, přijít tomu na kloub, nesmysl… Co se stalo, nedá se vrátit, nežili jsme jeho život, neprožívali jeho emoce, jeho ztráty… tam nahoře měl již otevřenou bránu a tak tam letí…
Do kanceláře přichází dcera, uplakaná, neví co se děje, jen vzlyká, ufff. Emoce zde lítají ve vzduchu, hrnou se mi slzy do očí, musím to prodýchat, abych se úplně nerozbrečela… za chvíli se objeví i syn, ten hlas, stejný hlas jako táta, úplně mě mrazí po celém těle… to je tedy den!

Jak by řekl Zdenda: “ Je to v pr…!! „

R.I.P.

Zu.Zu.Li

 

14.4.2014, Hradec Králové
Návštěva mé babičky, která nedávno oslavila své 94té narozeniny, se stane zřejmě pravidelností… nedávno se jí stala nepříjemná nehoda. Při otáčení v kuchyni upadla a nemohla se zvednout, není divu, sama chodí velmi pomalu a o berlích, tělo už jí neslouží, tak jak by si přála. Ale v hlavě to má zatím vše srovnané a ta paměť je obdivuhodná… O to více se musela cítit bezradná, když upadla… naštěstí má pevnou linku a tak pomocí hole telefon sesunula na podlahu a zavolala si pomoc… měla jen pohmožděnou ruku a nic zlomeného… ale ven se bojí jít, když se nemůže o ruku pořádně opřít… je to smutné, ale to je reálný život starých lidí… jsou odkázáni jako děti na cizí pomoc. Její děti již nežijí, aby se postaraly, dědeček zemřel před pár lety a tak rodina jsou její vnoučata a pravnoučata.
V tomto věku přesazovat starý strom je velmi těžké… mí příbuzní na babičku tlačí, aby šla do důchoďáku, já nesouhlasím… když mi to babička říká, má slzy v očích a občas i nějaká stéká po její staré tváři… říkám jí, že je to jen a jen na ní, zda se rozhodne jít do nějakého důstojného penzionu pro přestárlé s pečovatelskou službou… nepotřebuje komfort, jen tu péči a jistotu, že nezůstane bez pomoci. Bratranec ji pořídil mobilní telefon pro seniory, je to super věc, když to starý člověk pochopí, ale já se babičce ještě nedovolala… takže smůla. Při návštěvě se ji snažím vysvětlit, jak mobil funguje… uvidíme, třeba to pochopí, byla to vždy pokroková žena, která se nebránila novinkám do domácnosti, co se kdy objevily na trhu.
Ve svém věku zažívá zklamání každým dnem, ať na úřadech, u lékaře, nebo v obchodě, lidé jsou bezcitní a nechápaví, kde můžou, tak by starého člověka ošidili a obrali…
Jsem moc ráda, když ji občas zaženu chmury a ona zavzpomíná, někdy i zasměje, nad tím vším, co v životě prožila…

Vím, že babička byla vždy paličatá a bylo po jejím, ať se děje, co se děje, ale teď přede mnou sedí malinkatá shrbená postavička, co se šouravými krůčky posunuje s berlí po kuchyni, kde kdysi vyčarovala dobroty, o kterých se spoustě z nás ani nesnilo…

 Říká“ jakpak dlouho tady ještě budu?!?“ a já odpovím: “ …do 150ti, babičko! „

Zu.Zu.Li

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
25 × 4 =


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..